Bike park a DH kolo? Jasně, jdu do toho!

Sjezd na kole terénem jsem si vždycky chtěla zkusit. Když jsem byla menší a jezdívala s babičkou na chalupu a jely jsme třeba do města na nákup, nejela jsem za ní po silnici ale vedle ní, lesem a pěkně po kořenech. Kolikrát jsme se sama sebrala a vyjela si někam za vesnici do okolí a prostě blbla.

A víte co? Bylo to skvělé a mě to děsně bavilo.

Když jsme poznala svého přítele a zjistila, že na kole jezdíval, cítila jsem šanci, jak si to i já mohu zkusit, a ještě s dozorem. Když jsme procházeli Tatranskou magistrálou, začali jsme se o kolech bavit. Verdikt byl jasný! Někdy vyrazíme na Šumavu, do bike parku na Špičák.

Podnikli jsme tedy prodloužený výlet na Šumavu. V sobotu jsme se rozhodli zajet do bike parku. Co čert nechtěl a nás nenapadlo, že si všichni kola zarezervují. Na půjčení měli jen jedno, a to tak velikostně pro mého muže. Chtěli jsme jet spolu, a tak tohle padlo. Byli jsme smutní.
Po chvíli vymýšlení, jak ten sjezd zrealizovat, jsme volali do půjčovny na Lipně, zda by měli na další den k zapůjčení kola i s výbavou.

Tadááááá, jede se na Lipno! J

Složili jsme zálohu za kola, půjčili si vybavení, koupili permici na lanovku a mohlo se vyrazit.
Kola jsme měli Agang Ninja 2.0, celoodpružené.
Výbava byla integrála, páteřák, chrániče holení, loktů a předloktí, rukavice.

Jsem docela střelec, jelikož jsem neseděla na kole takových dobrých 5 let a teď tohle, pořádný terén.
Adrenalin mi začal stoupat už při procházení turniketem, kdy jsem se s kolem prostě nemohla vymotat, přiložit kartičku a projít :-D

Další šok přišel na lanovce, kdy jsem zjistila, že mi asi nedělá dobře a aby toho nebylo úplně málo, tak byla co pár metrů zastavená a my se tam vesele pohupovali. J  Jo, a během toho, jsem ještě musela vnímat základní instruktáž… celkové držení těla, kdy váhu přenášíte dozadu, lokty od těla a kolena od kola, myslím.
A to nejdůležitější, na tomhle kole se nesedí :-D Takže, stoupnete si do šlapek a musíte to, jak se říká, dávat. :-)

První jízdy jsme jeli pod lanovkou, na trati Exit trail o celkové délce 1,3 km.

Bylo to naprosto skvělý. Super zážitek! Už po pár metrech jsem zjistila, jak tady bude velkou roli hrát fyzička a připadala jsem si, jako bych byla v posilce a jela zrovna nohy :-)

Jsem sice velká holka a adrenalin mám ráda, jako se ráda zdravě bojím, musím říct, že brzdu jsem držela. Jak normálně mám rychlost ráda, tady jsem o ní nechtěla ani slyšet :-)

... Exit trail

Další trať jsme zkusili Modrý trail, prý lehká obtížnost, s délkou 1,8 km.

Tak tohle už pro mě bylo jiné kafe. Část tratě vedla lesem, byly tam skoky, menší i větší, fajn zatáčky, do kterých jsem brzdila a nikdy si je snad nenajela správně. Další pasáž byla odpočinkovější, přes louku a napojovala se na konec červené, kde vedla přes velký skok, další menší a štěrkem, na kterém byla taky malá skočka, dál mezi stromy až na konec tratě. Ten konec jsem neměla ráda, bylo to tam děsně vyježděné a pro mě i náročné, brrr J

A tady přišla velká radost! Ve štěrkové části jsem zkoušela odlepit kolo od země a skočit ten malý hupík a anoooo, párkrát jsme ho odlepila. Dokonce jsem byla i pochválena J

Vedlejší trať byla Červený trail, 1,2 km, střední obtížnost. A my? Museli jsme to t

am prozkoumat J
Ha, dřevěný drop, ten jsem objela. Na tuhle parádu si snad někdy troufnu!

S každou jízdou jsem toho měla čím dál tím víc a už jsem potřebovala odpočinek. Sjeli jsme teda odjezdovou trať a dali si obídek. Energii jsme načerpali a vrátili se zpět na modrou.

Přítel jel první. Vyjížděla jsem ze zatáčky, uviděla ho, jak na mě čeká. Chtěla jsem mu něco říct. Tak jsem zajela ke kraji, zabrzdila, začala vrávorat a už jsem se válela. Sama sobě jsem se zasmála. Nespadnu, jak je trať dlouhá ale zastavím a už jsem na zemi J

Čas byl neúprosný, mé síly začaly taky docházet, a tak jsme to pomalu začali balit. Muže zajímalo, za jak dlouho je schopný modrou sjet, tak jsem mu to dopřála a čekala ho nahoře u lanovky J Samotnou mě dlouho nenechal.

... Lesní štěrkovka a dokonale máznutí fotka. Takové miluji! :-)

Odjeli jsme boční štěrkovou cestou skrz les k odjezdové trase. 

Chtěla jsem udělat ještě nějaké fotky z místa činu, a tak jsem jela první. Vybírala jsem nějaké místo z trati, trošku zabrzdila a přeletěla jsem kolo takovým způsobem, o kterém se mi ani nesnilo.

... Tam si to valí on, mého srdce šampion! :-)

Odfotila jsem to a zařadila se za muže, který mi odjel. Huuuuh, ještě, že tak. Klopená zatáčka, brzda a přes levý bok válendo grando s naraženým rozkrokem, ehm… :-D

Dolů už jsem to sjela bez pádu, jen rozklepaná jako ratlík J

Rychle vrátit kola. Nasednout do auta a vyrazit odpočívat směr Železná Ruda!

Bojovné shrnutí J
Den na sjezďáku mi dal obrovskou zkušenost a zážitek, za což jsem moc vděčná. Vždycky jsem si to chtěla zkusit! Odjížděla jsem sice s milionem modřin snad po celém těle a tu na stehně jsem měla asi 3 týdny :-D Celá rozklepaná. Dalších pár dnů pěkně bolavá ale spokojená, ač spoustu chyb vyžehlilo kolo!
Zjistila jsem, že brzda není vždycky výhra. Že je lepší to kolo trochu pustit, nabrat rychlost a jet, trochu i překonat hranici svého strachu. A taky, že nesmím brzdit, jinak se hned vyválím a bude ze mě tak akorát vozembouch, a ne bikerka :-)
Asi 7 jízd, 3 pády, pár nadávek, bolest… to vše mě jen utvrdilo v tom, že si to někdy chci zopakovat.

Možná je to vlastně ještě horší, jelikož už koukám po bazarech, jakého pevňáka bych si do začátku koupila J

A co Vy, věnuje se sjezdu někdo z Vás nebo přemýšlíte, že byste si to zkusili? Určitě mi napište, jak na tom s kolem jste! J

Tak strachu a ježdění zdar! J

Těším se na Vás u dalšího článku!

Vaše Ma