Vysoké Tatry - Kriváň

Den 4.

Další nádherné ráno u Štrbského plesa. Dnes se někdo probudil s divokým plánem o kterém bylo jasné, že dříve nebo později, ho někdo prozradí. Otázkou bylo jen, kdo a kdy. A jak už to bývá, vyřknutí na sebe nedalo dlouho čekat.

Po skvělé snídani jsme šli zpátky na pokoj abychom se domluvili, jakou túru podnikneme. Na postel jsme rozložili mapu a už stačilo prstem jen ukázat na vybraný vrchol. V mobilních aplikacích jsme zkoumali počasí a já cítila, že to brzy příjde. Venku bylo naprosto krásně, sluníčko svítilo a nebylo snad jediného mráčku, a tak si dnešní den tohle dobrodružství vyloženě žádal.

´´Kriváň´´ ... zaznělo z jeho úst!

... mně se hlavou honilo jediné ´´opravdu to řekl?´´

... vlastně to nebylo to jediné ... vybavilo se mi vše, o čem jsme se s kolegyní (horalkou Andy) v práci bavily, když jsme tuhle túru plánovaly ... ´´Markét, buď to zvládneš a vylezeš až na vrchol nebo se těsně pod ním v tom nejhorším úseku šprajcneš a budou tě muset sundavat vrtulníkem´´ říkala mi. Já jsem pak jen přemýšlela nad tím, zda mě straší nebo to bude těžké.

Naplánovali jsme cestu, sbalili vše potřebné, skočili do auta a jeli do Trech Studniček, místa našeho startu a i cíle.

Vyrážet na několikahodinový výšlap kolem 11. hodiny dopolední mě z nějakého důvodu (už nejsem na výšlapy trénovaná a bez fyzičky) klidnou úplně nenechávalo.

V pořádných botách, které jsou super pomocníkem, jsme se po zeleném TCH pomalu ale jistě blížili.

Cesta byla od počátku poměrně stoupavá a já to musela, doslova a do písmene, rozdýchávat :-)

Nebyli bychom to my, kdybychom si neudělali alespoň malou zacházku a tak jsme se rozhodli odbočit k ´´Partizánskému bunkeru´´.

Na pomníku je psáno:
Na tomto mieste dňa 14. januára 1945 v boji proti horskému práporu SS padli pri nočnom prepade títo príslusníci partizánskeho oddielu Vysoké Tatry:
Štefan Morávka
Stefan Skorobogatyj
Konrad Kopylov
Zoltán Brüll
Ladislav Kundrát
Štefan Krajček
Josip Beskrovnyj

Vrátili jsme se zpátky na hlavní chodník a pokračovali dál. Cesta se ještě chvíli klikatila lesem, který pomalu řídl. Za ním jsme přešli do pásma kosodřeviny, nízký a poměrně hustý porost, ze kterého místy nebylo ani vidět (možná je to jen mou výškou J ).

Kriváň se nám ukazoval v celé své kráse a my se mu stále přibližovali. Bylo to neuvěřitelné! Něco o čem sníte, máte najednou na dosah.

Jelikož jsme vyšli později, potkali jsme hodně turistů, co se vraceli už zpátky. Hrozně hezké bylo, že téměř s každým jsme se pozdravili. Hřálo mě to u srdce a cestu to mile zpříjemnilo. S lidmi, se kterými se neznáte ale něco vás spojuje, se pozdravíte, popřejete krásný den nebo prohodíte pár slov! J

Co mě ovšem začalo značně znepokojovat, byly šedé mraky, které šly z dálky ze strany od Štrbského plesa. Byly hodně daleko ale mně se to prostě nelíbilo a věděla jsem, že k vrcholu máme ještě kus cesty, ani né tak daleký ale spíš náročný a po skále. Jsem tvrdohlavá a když se bojím, není to dobrá kombinace a tak jsem se prostě zasekla a byla schopná se sebrat a vrátit se. Tohle mé vyjednávání nám samozřejmě sebralo čas a mraky se přiblížily.

Postupovali jsme dál po trase Kriváňským žlabem, který vlastně už vede po obvodu skály. Někde na úbočí samotné hory pramení nějaký potůček přes nějž pokračujete dál k rozcestí v Kriváňském žlabu. Pokud vám cestou došla voda, zde je skvělá příležitost pro doplnění a trochu toho odpočinku.

Samotné rozcestí se nachází už ve výšce 2 120 m.n.m. a ke zdolání zbylých 374 výškových metrů, nám ukazatel ´´dává´´ 1:15 h, takže hurá a opatrně na vrchol! J

Co se týče malé historické vsuvky, tak v dřívějších časech bylo v Kriváňském masívu těženo stříbro a jiné kovy. Takže cesta na vrchol je možná cestou za pokladem, kdo ví… J

Od rozcestníku nás dál provází turistická značka modrá. Prudkým stoupáním se vydáváme na Malý Kriváň.
A tady začalo mé první pořádné dobrodružství. Vyznačená cesta po kamenech je vždycky zážitek a tím větším je skutečnost, že někdo jde naproti vám a nějak se vzájemně musíte vyhnout a nespadnout. Já jsem byla v tu chvíli nějaká akční a když jsem viděla, že proti nám jde víc lidí, řekla jsem si, že se vyhnu po svém. To znamenalo sejít (v mém případě nadejít) z cesty. Vylezla jsem po pár kamenech s tím, že vedle zase slezu a napojím se na cestu. Anoooo, úspěšně jsem se vydrápala ale dolů to bylo horší. Najednou tam stojíte, vidíte, co vše je pod vámi a nevíte, jak dolů, a tak jsme si vzpomněla na horalku Andy ´´Markét, a dolů, to musíš po prdeli´´.  No, sedla jsem si na bobek a bylo jasno. Ten plochý velký balvan co jsem měla pod sebou, jsem sjela po botách a zadku.
Pamatujete, že jsem říkala, že jdu v kraťasech? Pěkně jsem si odřela pravou půlku a vejskla si bolestí J. Rozchodila jsem to.

Netrvalo dlouho a vylezli jsme na hřebenu. Odtud se nám otevřel nádherný výhled a taky už bylo celkem chladno, tak jsme oblékli bundy.
A ty šedivé děsivé mraky? Hlídaly si nás a my je.

... nepletu-li se, je tohle Kriváňské zelené pleso

Dál jsme šli po chodníku vyskládaného z žulových ploten na Malý Kriváň.
Na vrchol jsme šli už poslední a tak jsme potkávali jen protijdoucí. S některými jsme prohodili pár slov o počasí a popřáli si šťastný výstup a návrat domů.
Asi jsem citlivá ale zase mě to potěšilo J

Do Daxnerova sedla už to bylo jen pár minut chůze a kochání po okolí.

A je to tady. Jsme v sedle pod vrcholem. Jsme poslední na cestě vzhůru tenhle den.
Jdeme dva. Malá a velký. Oba plní radosti, ale v klidu byl jen jeden, ten větší a hned se dozvíte proč.

Na samotný vrchol, v podstatě pár výškových metrů, člověk musí už trochu lézt a pokud se bojíte, neotáčet se ale to vám nedá a stejně to uděláte. Já to udělala a výhled sice stál za to ale v klidu mě to nenechalo.

Zprvu to šlo dobře a cítila jsem se, že to mám v malíčku. Zde jsme potkali i posledního člověka, který šel dolů, též moc milý pán.

Mé tempo bylo pomalejší. Jsem i menšího vzrůstu, a tak přicházely těžší chvíle a já si musela rozmyslet, jak se dostanu o metr výš, kam dát ruce a kam nohy a zároveň se držet značení. Přišel i pocit, že jsem na všechno úplně sama a že mi nikdo nepomůže.
A on? Byl jako kamzík, snad už na vrcholu. Ba ne, jen kus přede mnou.

Přišlo další moje kamenné zpestření.
Stála jsem u plochého kamene. Na výšku byl hodně vysoký. Byl téměř bez hrbolků, takže, tady podotknu, že pro mě, špatný na uchycení. Přes něj přečníval kus jiného téměř po celé jeho výšce, to byl záchytný bod číslo jedna.
Stála jsem tam a koukala na něj. Nijak mě nefascinoval, jen jsem nevěděla, jak na něj. Pár pokusů a každý marný. Psychika začala pracovat. Pod sebou jsme měla jen další kameny, takže nebylo kam spadnout pořádně.
Zkusila jsem to znovu a nemohla dál. Začala jsme bát a natahovala jak malé dítě, kterému seberou nejoblíbenější hračku. Pár slziček mi spadlo, to nebudu zapírat.

Ťukáte si na čelo a říkáte si, proč jsem to neobešla? Protože překážky nejsou od toho, aby je člověk obcházel ale aby je zdolal!

Můj horský a životní parťák asi vycítil, že se něco děje a šel mi na pomoc.
Nakonec jsem si na ten kámen lehla, rukama si pomáhala o ten přečuhující a botami se odrážela co pár centimetrů. Muselo to vypadat zajímavě J

Další překvápko nepřišlo. Sláva! J

... těsně pod vrcholem, je vidět i kousek kříže

A teď trochu té romantiky!
Počkal na mě těsně pod vrcholem, chytl mě za ruku a poslední kroky na Kriváň jsme udělali spolu.

Zvládli jsme to! Jsme tu, jsme na Kriváni! Oujéééé!!!

Udělali jsme pár fotek a pozorovali hustou mlhu stoupající vzhůru. Byla jsem už unavená, nohy se mi klepaly, a tak jsme si vítězoslavně vtáhla rohlík, sedla si a spokojeně odpočívala J

... Kôprová dolina a její plesa

Kromě poletujícího ptáčka jsme tu byli jediní.

Mraky byly přímo nad námi. Dokonce i zahřmělo, a tak pohled do okolí připomínal spíš Mordor než krásu Vysokých Tater J
Pomalu jsme se zvedli a šli dolů. Bylo asi půl 6, takže nejvyšší čas.

Slezli jsme do Daxnerova sedla, když z mlhy na hřebenu vyběhl nějaký sportovec a běžel dál a mířil asi na Kriváň.

Mlha stále houstla a stoupala. Začalo i lehce mrholit. Rozhodli jsme se, že slezem rovnou z Daxnerova sedla dolů do Kriváňského žlabu. Tuším, že zde dříve i TCH vedl.

Blížili jsme se k horskému prameni, když jsem z dálky u kamene zahlédla nějaký pohyb. Rychle jsme vytáhli foťáky, přiblížili a fotili. Měli jsme čest vidět sviště horského. Opodál jsme si dali menší pauzu k jídlu. Když jsme vyšli ze skalnatého povrchu na vedlejší kopec, na kamenech v dálce seděli ptáci, asi havrani, působilo to až mysticky. Kousek od nich se pásli kamzíci.
V celém okolí panoval klid a tak zvířata byla k vidění ve svém přirozeném prostředí.

Z dálky jsme zaslechla podivný zvuk, snad to byla píšťalka. Ta se používá i k plašení medvědů, kteří se v tomhle období u Štrbského plesa vyskytovali a tak se mi trochu rozbušilo srdce. Nevím, co to bylo, snad jen někdo pískal na psa.

Před sebou jsme měli ještě kus cesty a začalo se rychle stmívat. Procházeli jsme kosodřevinou a blížili se k lesu. V hlavě jsem už přemýšlela nad tím, kdy příjde ta správná chvíle pro nasazení čelovky.

Hranice lesa, nasazujme čelovku.
Jsem docela plašan a nechtěla jsem jít ani první, kupodivu ani poslední, divná situace J

Musím říct, že jsme po dlouhé době viděla opravdu pořádnou tmu a jsem ráda za vynález v podobě čelovky.
Ještě chvíli nám to trvalo a došli jsme do Trech Studniček. Auto jsme dlouho hledat nemuseli, jelikož tam bylo už jediné.
Přijeli jsme na penzion a byli zralí padnout do hajan a spát J Ještě jsme něco udělali, řekli si osobní dojmy a na kutě se stejně šlo.

Děkuji všem, kteří dočetli má slova až sem!
Přeji Vám všem krásný večer a budu se těšit u dalšího článku! ;-)

PS: Pokud se budete na Kriváň chystat a jste třeba začátečníci nebo bez kondičky, vyrazte určitě časně z rána, zjistěte si co nejpodrobněji průběh počasí a nepodceňujte ho, jste přeci jen v horách, pak je dobré mít určitě nějaký pršiplášť a vědět, jak se chovat během bouřky v horách (hlavně pohyb na skále) a pokud půjdete později, čelovky se v batůžku neztratí J
Všechno to jsou asi obecné informace, ale jejich dodržování Vám může túru jen zpříjemnit.

Vaše Ma