Psalo se asi 9. prosince roku 2013, kdy jsme s mámou vyrazily na výlet, možná trochu nečekaně plechovkou (čti autem) jelikož zima už není jako dřív, taková ta typicky bílá, kdy je vše skryto pod sněhovou pokrývkou, okna pomalovaná mrazem jako od nejlepšího abstraktního malíře a vyjít ven bez čepice a rukavic bylo nemožné. Stýská se mi po takových časech!
Naší neplánovaně plánovanou zastávkou se stal jeden ze známých vápencových lomů u Karlštejna a to, Velká Amerika.
V té době se lehounce na zem snášely sněhové vločky a já se neskutečně těšila na ten pohled! Pohled, kdy se azurová hladina vody v lomu bude schovávat v jemně zasněženém okolí.
Zaparkovaly jsme a šly se podívat na tu parádu. Byla to dvojitá paráda!! Pohledu se mi vlastně dostalo a pak, dole v lomu se něco dělo a to znamenalo jediné - mami, jdeme tam.
Svým navigačním čuchem jsem nás zavedla přes silnici, kamsi do neznáma kudy vedla cesta. Cesta k lomu, s otevřenou bránou... :-)
... jako brána do duše, otevřená, jen když to dovolíš
... asi jsem našla zálibu v bahnitých fotkách jelikož se mi to děsně líbí :-D Skoro dekadentní, řekla bych :-)
Že by to byl jeden z těch pohledů o kterých jsem se zmínila? :-)
A ona to banda potapěčů, hola héy, s radostí se potápěj :-)
Když už jsme tam byly, musela jsem svou kamennou stopu zanechat i já...
Uznávám, že tohle jsem si prostě zdokumentovat musela :-)
Pan Potapěč, když dovolíte :-)
Byl milý a nabídl nám ponor, své telefonní číslo a řekl mi ´´maličká´´ (zbytek dne mi tak máma říkala) :-)
Touto zvláštní fotografií se s Vámi loučím a doufám, že se Vám příspěvek alespoň trochu líbil a třeba Vás to inspirovalo na výlet :-)
Mějte se krásně, Vaše Ma :-)
Melancholické, romantické, nutí k zamyšlení a tento článek nás, čtenáře, jistě odvádí v myšlenkách do lepších světů, snad i do dětství. Nemám co vytknout. :)
OdpovědětVymazat